Jak inteligentní jsou alpaky? Co ukazuje výzkum kognice a výcvik

Nejdůležitější studie na první pohled

Kdo spěchá, najde tu hlavní zjištění. Potom se podrobně podívám na výcvik, manipulaci a otázku terapie.

Jak inteligentní jsou alpaky? Odpověď dává test obcházky

Test A-not-B je klasikou výzkumu kognice. Zvíře se nejdřív naučí dostat se k cíli určitou oklikou. Když se pak cíl viditelně přesune na nové místo, mnoho zvířat sklouzne ke starým vzorcům a nejdřív běží dál naučenou cestou. Tomu se říká perseverační chyba, lpění na zvyku, přestože aktuální informace mluví proti němu.

V testu s 51 alpakami se právě to nestalo. Ani jedno zvíře neudělalo perseverační chybu, zatímco psi, koně, osli a mezci ve stejném uspořádání testu na staré trase uvíznou výrazně častěji. Pro otázku, jak inteligentní alpaky doopravdy jsou, je to silný signál: zvířata rychle přizpůsobí chování nové informaci, místo aby tvrdohlavě lpěla na zvyku. Přesně tomu se ve výzkumu chování říká dobré sebeovládání.

Lamy se učí od druhých: pozorováním

Zda se zvířata učí od druhých tím, že je prostě pozorují, patří k nejnapínavějším otázkám výzkumu chování. U lam se to otestovalo přesně takto: 30 zvířat dostalo úlohu s obcházkou, rozdělených do tří skupin. První předtím sledovala člověka, který úlohu vyřešil, druhá jinou lamu, třetí žádnou ukázku neviděla.

Výsledek byl jasný. Po ukázce člověka vyřešilo úlohu 7 z 10 lam, po ukázce jinou lamou 6 z 10. Bez jakékoli ukázky to zvládli jen 2 z 10. Učení pozorováním tedy u lam funguje oběma kanály, od člověka stejně jako od jiné lamy. Pro inteligenci lam je to jeden z nejjasnějších dokladů, jaké byly dosud zkoumány.

Podle čeho se alpaky navzájem poznávají: hlas

Alpaky hodně komunikují tichým bzučením, takzvaným humem. Bioakustické analýzy ukazují, že toto bzučení nese individuální podpis, každé zvíře zní pro vycvičené uši, i pro algoritmy, trochu jinak. Klasifikátor, který vyhodnocoval výhradně zvuková data, přiřadil volání ke správnému zvířeti v 71 procentech případů.

Alpaky se tak nejspíš navzájem poznávají podle hlasu, i bez zrakového kontaktu. Pro stádo to není vedlejší věc, ale náznak mnohem bohatšího sociálního systému, než by klidné vystupování zvířat na první pohled napovídalo.

Každé zvíře má svou povahu

Kdo chová víc alpak, rychle zjistí: jsou zvědavé a zdrženlivé, klidné a lekavé. Není to výmysl. V testu se 44 alpakami se ukázaly stabilní individuální rozdíly v chování. Samice reagovaly v průměru reaktivněji než samci a 67 procent zvířat projevilo při krátkém oddělení od stáda jen malé vzrušení.

Pro praxi to znamená: přístup k výcviku, který u jednoho zvířete funguje okamžitě, může u jiného trvat mnohem déle, bez ohledu na věk nebo zkušenosti. Chování alpak se nedá měřit jedním metrem.

Výcvik alpak: jemně místo silou

Alpaky a lamy jsou zvířata, která utíkají a drží si odstup, žádní rození mazlíčci. Už malé neznámé pohyby nebo zvuky je přimějí ustoupit a metodami, které byly vyvinuty vlastně pro psa nebo koně, se učí jen pomalu a nerady. Obzvlášť nerady se nechávají sahat na hlavu, na nozdry, oči a uši, a na nohy, protože právě tyto části těla jim zajišťují možnost útěku.

Dobrý výcvik spíš napodobuje komunikaci ve stádě, kde se otázky pořadí řeší přetlačováním krky nebo pliváním, ne hrubou silou. Za nosné se přitom považuje pět základních stavebních kamenů:

• Pozornost
• Důvěra
• Respekt
• Jasnost
• Důslednost

Na pamlsky se přitom vědomě rezignuje. Krmení z ruky narušuje pořadí ve stádě a může plivání dokonce posílit. Existuje i příznivé časové okno: v poslední třetině prvního roku života, kdy se mláďata osamostatňují od matky, se učí obzvlášť snadno, a to je prakticky i obvyklý věk prodeje. Kdo toto okno využije, dojde k cíli často s přiměřenou námahou: základní výcvik se dá zvládnout zhruba za tři hodiny, rozložené do několika dní. Lamy přitom obecně platí za o něco snáze cvičitelné než alpaky, protože se po tisíciletí vybíraly na klidnější povahu. Když alpaky vyrůstají ve společnosti lam, učí se znatelně rychleji, co se od nich očekává.

Každá lekce by měla skončit pozitivně. Když cvik nevyjde, je lepší vrátit se o krok zpět a zakončit akcí, kterou už zvíře bezpečně ovládá, a pustit ho až ve chvíli, kdy je viditelně uvolněné. Držením těla se přitom dá hodně řídit: když stojíš v úrovni plece vlevo vedle zvířete, lehké otočení doleva vyvolá pohyb vpřed, otočení doprava couvání. Špatné nasazování ohlávky, třeba chycení za ucho nebo násilné držení několika lidmi, naopak může zanechat trvalé následky, se kterými se potýkají i pozdější majitelé.

Clicker trénink a catch pen

Že jemný výcvik opravdu něco přináší, ukazuje studie, která šetrné metody výcviku přímo porovnala s každodenní manipulací. Zvířata cvičená neaverzivními metodami ze systému TTeam/Camelidynamics se pak dala vodit výrazně snáz. Naopak negativní postoj chovatelů, tedy netrpělivost nebo frustrace při zacházení, souvisel s častějším pliváním, kopáním a kousáním.

Systém Camelidynamics, který vyvinula Marty McGee Bennett, sází vědomě na spolupráci místo držení: rovnováha, páka a možnost volby nahrazují hrubou sílu. Malý přehledný odchytový prostor, catch pen, navíc snižuje stres. Clicker trénink alpak jde ještě o krok dál: zvířata se naučí do tohoto prostoru vcházet dobrovolně, protože si ho spojí s něčím pozitivním, místo aby do něj byla naháněna.

Manipulace, která měřitelně šetří stres

Některým rutinám se vyhnout nedá, ale dají se pojmout různě. Každoroční stříhání například prokazatelně vyvolává stres, měřitelný nárůstem stresového hormonu kortizolu ve slinách a trusu. Na tom, jak přesně se zvíře drží, přitom záleží: fixace ve stoje je méně stresující než položení nebo naložení na sklopný stůl.

Pro běžný provoz to znamená: metoda se počítá skoro stejně jako četnost. Kdo při manipulaci sází na klid, možnost volby a málo nátlaku, sníží akutní stres a zvíře bude příště ochotnější spolupracovat.

Alpaky jako terapeutická zvířata: co studie doopravdy říkají

Málokteré téma se s alpakami spojuje tak často jako terapie za pomoci zvířat, a podle toho často kolují i obrázky z návštěv alpak v domovech pro seniory nebo ve školách. Vědecký základ je ale tenký. V jádru existuje v podstatě jediná starší recenzovaná studie, která u dětí s autismem pozorovala během kontaktu s alpakami víc mluvení a víc sociální interakce. Spolehlivá data o kortizolu nebo dlouhodobá data, která by skutečný terapeutický účinek u kamelidů podložila, zatím z velké části chybějí.

K tomu přistupuje: ne každé zvíře se na tuto práci hodí. Údaje z praxe, které je třeba brát jako neoficiální, mluví jen o zhruba jedné z 15 lam a jedné ze 75 alpak, které mají potřebné sebevědomí a klid pro kontakt s cizími lidmi v neznámých situacích. Kdo chce alpaky využívat k terapeutickým nebo pedagogickým účelům, měl by to dělat s realistickými očekáváními a s vědomím, že výzkum je tu teprve na začátku.